Stejně jako celý poslední měsíc i dnes jsem se probudil v šoku a kompletně propocený. Zlá noční můra se mě drží jako klíště a já netuším, co to má znamenat. Sen, ve kterém jdu po schodech kamsi do podzemí, a přede mnou jsou velké, opravdu ohromné dveře které se pomalu otevírají. Zpoza těch dveří probleskuje směrem ke mně rudé světlo. Dveře se otvírají dokořán a světlo mě naprosto oslňuje. Pálí horkostí a z té záře se ke mně blíží nějaká postava. To je vždy tak děsivé, že se probouzím s výkřikem.
Šel jsem se umýt a obléknout. Začínal jsem se vzpamatovávat ze snového traumatu, ale chtělo to ještě nakopnout, takže jsem si uvařil kávu, a pak se začal připravovat na cestu. Možná mají mé děsivé noční můry něco společného s mým úkolem. Pracuji jako novinář pro Glasgowský deník a celým Skotskem nyní hýbe fotografie Hugha Graye a krátká filmová nahrávka Malcolma Irvinga. Oba pánové zachytili fotku a záznam zvláštního tvora na jezeře Loch Ness. Strhla se lavina zájmu a celá země doslova žije tím, že v tom jezeře plave obrovská příšera. Deník cítí světovou senzaci, proto tak chce o příšeře velký článek a fotky.
Na obludy a podobné nesmysly nevěřím, avšak šéfredaktor potřebuje pořádný materiál. V duchu si pořád říkám:
„Jak k čertu vyčaruju fotky obludy, která stejně neexistuje?“
Divím se, jak najednou lidé věří na příšery.
Byl jsem redaktorem už třetí rok a bral jsem to jako skvělý začátek kariéry. Novinařina mě bavila, ale v budoucnu jsem se chtěl stát spisovatelem románů. Byl to bláhový sen, nicméně jsem věřil, že se mi to podaří. Opouštěl jsem byt bez nějakého smutku, nikdo v něm totiž nezůstal. Žil jsem sám, přičemž veškerý čas mi zabírala práce a koníčky. Což bylo opět psaní. A když ne psaní, tak četba. Dalo by se říci, že jsem se stranil lidí, ale to nebyla tak docela pravda. Lidé se stranili mě. Nejspíš vyzařuji něco, co ostatní prostě ode mě odhání, nevím. Pravdou je, že ač mi psaní nedělalo žádný problém a mé články byly velmi oblíbené, mluvit s někým se rovnalo mému i jeho utrpení. Alespoň mi to tak vždy připadalo. Vrcholem mých denních konverzací bylo odevzdávání článků šéfredaktorovi a následná debata. Bylo znát, že šéf byl rád, když jsem vypadl z jeho kanceláře. S lidmi jsem to prostě nikdy neuměl.
Když mně následující den dovezlo najaté auto k cíli, vystoupil jsem ven a uvědomil si, že severní Skotsko je něco jiného než pohodlný moderní Glasgow. Auto na nic nečekalo a v okamžiku, kdy jsem vyložil kufr, se ihned rozjelo zpět. Pršelo. Stejně jako tři sta dní v roce. Ani ne za pět minut jsem si připadal absolutně promočený. Přede mnou bylo městečko Fort Augustus, u kterého si nebylo možno nevšimnout pozůstatků po bývalé vojenské pevnosti. Město mělo tvrdý výraz. Ostré hrany domů, zbytky vojenského opevnění a dominující šedá barva mi slibovaly ponurou náladu.
Byl tu jediný penzion a ten se měl stát mým bydlištěm pro celý týden. Přesně takový čas jsem dostal na napsání článku a pořízení fotografií rodící se světové hvězdy, příšery z jezera Loch Ness.
2.
Slyším, jaký dělám rachot. Boty jako by neposlouchaly a hlasitě našlapují na schody. A v tom tichém místě zní každý můj krok jako výbuch. Je mi vedro. Proč tam jdu? Vždyť vím, co se stane. A už jsem u nich. U největších dveří, jaké jsem kdy spatřil. Sálá z nich horko. Je za nimi snad peklo? Jsou z masivního dřeva, avšak velkou částí jsou pobité kovovými ozdobami s motivy démonů a zvláštních zvířat. Mezi oběma křídly dveří se objevila skulinka. Zvětšuje se. A to mě děsí. Vím, co přijde a stejně se bojím. Otevírají se a horko stoupá. Záře si hledá cestu ven. Hledá mě a studuje. A pak se v ní objeví ta postava, ten tvor. V ten okamžik, kdy vyjde směrem ke mně, začínám nekontrolovatelně křičet.
První noc v Penzionu a já propotil prostěradlo. Penzion „Včerejší den“ vypadal prázdně, přesto jsem se obával, zda jsem svým řevem někoho neprobudil.
Při snídani mi manželka majitele penzionu přinesla míchaná vajíčka a silnou kávu. Opravdu silnou, protože lógr jsem měl až do půlky šálku. Inu Skoti jsou zvyklí na drsnější podmínky. Žena odešla a já tu byl sám. Z okna jsem sledoval klidnou ulici. Jen opět pršelo a déšť bubnoval do střechy. Za půl hodiny, co jsem seděl a snídal, projelo jedno auto a prošli dva lidé s deštníky. Málo lidí. Bezva! Tenhle stav mi vyhovoval, protože Glasgow byl lidmi přeplněný.
Nezdálo se, že by mělo přestat pršet a tak jsem vyrazil v nepromokavém kabátu, a mířil směrem k jezeru. Chtěl jsem si nejprve obhlédnout terén. Ten byl kolem jezera hornatý a poměrně lesnatý, což slibovalo náročné pátrání. Navíc, když k tomu přičtu celkovou rozlohu jezera, opět jsem si říkal:
„Kde mám k čertu vzít materiál pro článek?“
Loch Ness vypadalo tak nějak obyčejně. Na hladinu dopadaly kapky a jemu to bylo úplně jedno. Bylo rozsáhlé a jeho tvar připomínal dlouhou nudli, ale jinak se ničím nelišilo od ostatních jezer. Do poledne jsem prošel pořádný kus jižního pobřeží, ale na žádnou stopu jsem nenarazil.
Po obědě, který opět přinesla manželka majitele penzionu, jsem uznal za vhodné, že budu muset použít můj nejméně oblíbený aspekt novinářské práce. A to získávání informací od lidí.
„Paní Downhillová, potřebuji se na něco zeptat,“ řekl jsem, když začala uklízet po obědě.
„Vy mluvíte? To je mi překvapení. Tak se ptejte, pane novinář.“
Slovo „novinář“ řekla téměř s pohrdáním, což se mně poměrně dotklo. Novinařina je jediná činnost, která mi v životě jde.
„Co si myslíte o příšeře ve vašem jezeře?“
Paní Downhillová se rozesmála na celé kolo.
„To jste přijel kvůli tomuhle? Tak to budete asi zklamaný. Žádná příšera není.“
„Není?“
„Ne, žiju tady celý život a ani já, ani nikdo z mé rodiny žádnou potvoru ve vodě neviděl,“ řekla ta žena a já jí to věřil. Mohlo jí být tak padesát a zájem o obludu se začínal objevovat až nedávno. O jakési příšeře v jezeře se sice vyprávělo už několik staletí, ale teprve nedávná svědectví legendu znovu oživilo.
„Upřímně, paní Downhillová, já na podobné báchorky také nevěřím. Ale potřebuji článek. Fotky a nějaký materiál.“
„Zajděte do hospody. Svědků tam snad pár najdete. Třeba starej Johnson. Ten Nessie viděl.“
„Opravdu?“ zpozorněl jsem.
„Říká to každému na potkání. Ale je to ochlasta, takže nejspíš jen viděl zdivočelou a nebezpečnou větev ve vodě.“
„Děkuji, zkusím ho vyhledat.“
Varovala mě, že je to ochlasta, ale potřeboval jsem se alespoň něčeho chytnout a ne jen bezcílně bloudit podél břehu jezera. Plán byl takový, že zkusím pořídit co nejvíce rozhovorů s místními, případně navštívím místa, která mi třeba poradí, nafotím fotky jezera a napíšu článek o tom, že nestvůra se dobře skrývá a tak není jasné, zda je nebo ne. Nemůžu totiž napsat, že existence té potvory je nesmysl. To by nebylo zajímavé. Lidi potřebují mýty a senzace. Doba si žádá Lochnesskou příšeru.
Hospoda „U Fitzpatricka“ nebyla ničím výjimečná. Zkrátka putyka páchnoucí chlapským potem, pivem, rumem a případně kořalkou. Kouřil tu skoro každý a tak knajpa vypadala spíš jak sauna. Kouřová clona mi nedělala dobře a každou chvíli jsem měl nutkání utéct z té hnusné chýše. U některých stolů se hrál karban, jinde se prostě jen chlastalo a nechyběl ani kulečníkový stůl a banda opilých hráčů, kteří spíš ryli do plátna, než že by se strefovali do koulí. Nevěděl jsem, jak Johnsona poznat, všichni tady mi přišli stejní. Zarostlí, opilí a smradlaví. Šel jsem tedy k výčepnímu a zeptal se, kde tady najdu pana Johnsona.
„Támhleten,“ ukázal tlustý výčepní k jednomu ze stolů.
„Ten, co hraje karty?“
„Ne, ten co chrápe,“ odpověděl ten chlap s panděrem přes půl hospody a chrochtavě se zasmál.
U toho stolu seděli dva chlapi. Oba hráli karty a popíjeli pivo. Pak tu byl ještě třetí, který sice seděl, ale obě ruce, které měl na stole, využíval jako polštář. Spal s otevřenou pusou a z koutků mu zrovna odkápla slina.
„Pane Johnsone. Dobrý den, rád bych s vámi mluvil,“ řekl jsem, ale bez úspěchu. Oba karbaníci se na mně nechápavě podívali, pomysleli si, co je to za městského cápka a dál hráli. Ještě jsem dvakrát zkusil spícího probudit slovy, ale nakonec jsem musel do něj pořádně strčit.
„Co…co to…kurva!“ vydrmolil ze sebe sotva zmátořený Johnson. Jeho tvář a vše na něm vypovídalo, že tenhle chlap se živí čistě jen chlastem a nic moc jiného ho nezajímá.
„Dobrý den, já jsem Martin Ledley z Glasgowského deníku a rád bych se vás na něco zeptal.“
Podíval se na mně tím opileckým pohledem, oči mu těkaly ze strany na stranu a vydechl směrem ke mně vůni míchaného piva s rumem.
„Ty…ty si…ňákej novináář?“
„Ano, to jsem a slyšel jsem, že jste viděl zdejší jezerní příšeru.“
Johnson si hlasitě říhl.
„To ti říkala…určitě…ta kunda Downhillová. Co…co chceš? Senzaci?“
Trochu se mnou trhl ten vulgarismus, ale tenhle ochlasta asi jinak mluvit neumí.
„Chtěl bych nějaké vodítko, kde se příšera může skrývat. Kde jste ji viděl?“
„Ty…ty…ty věříš? Že sem viděl tu potvoru?“
„Ano, jistě,“ zalhal jsem.
„Věříšš…že nejsem…pošuk?“
„Ano.“
„Čestnýý slovo?“
„Čestné novinářské, pane Johnsone!“
„Tak pěkně poslouchej, ty městskej holomku,“ řekl najednou poměrně jasně a donutil mě, si přisednout blíž. „Je mi u prdele, co si vlastně myslíš. Budeš jen další z těch mizernejch pisálků, co sem teď jezděj.“
Johnson vypadal možná jako alkoholový bůh, ale najednou mi připadal jako chlap, co má za ušima. Hrál to na mně. I přes jistou opilost dokázal přemýšlet jasně.
„Co si myslíš? Že sem informační středisko? Naval nějaký chechtáky, jinak na tebe kašlu, pisálku.“
Tak trochu jsem to i čekal a beze slova jsem vytáhl dvacet liber. Johnson si je vzal a prohlédl, jako by ani nevěřil, že jsou skutečné. Pak je spokojeně uložil do náprsní kapsy své bundy.
„Musíš jít podél severního břehu směrem na Invermoriston. Je tam celkem hustý les, ale pár dobrých míst na rybaření. Tam kam chodím, rostou divně zkroucené břízy a právě tam jsem zahlédl ve vodě tu potvoru. Hned třikrát. Nikdy mi nic neudělala, tak mi nevadila a býval bych o ní neremcal, ale znáš to. Člověk se naleje a chce těmhle buranům něco povyprávět.“
„Moc vám děkuji, pane Johnsone,“ řekl jsem a vstával k odchodu.
„Ještě počkej. Říkám to každýmu, ale evidentně mě nikdo neposlouchá. Jdi jen po vyznačené cestě a za žádnou cenu nechoď hloubějš do lesa, jasný?“
„Jasný,“ řekl jsem automaticky. „Ale…ale proč?“
„Ztrácej se tam lidi. Hodně lidí.“
„Proč?“
„Vím já? Nevim, prostě jen choď po cestě, to je všechno. A teď už plav pisálku a dej mi pokoj.
„Dobře, děkuji a na shledanou.“
„Sbohem.“
3.
Chtěl jsem se okamžitě vydat k jezeru, ale protože se normální skotský déšť proměnil v pořádný liják a večer se blížil, rozhodl jsem se nechat cestu na další den.
Přemýšlel jsem o tom, co říkal Johnson. Nesmím sejít z cesty. Ztrácejí se lidé. Souvisí to s příšerou? Nevymýšlí si to, aby si udělal srandu z pisálka?
Večeřel jsem a ptal jsem se na to Downhillové.
„Vy mě udivujete čím dál více. Kdyby vám Johnson řekl, že v lese žijí zmutovaní hlemýždi, kteří umějí štěkat jako psi, věřil byste mu?“
„Takže říkáte, že se kolem jezera neztrácejí žádní lidé?“
Downhillová si povzdechla.
„Ano, několik lidí se ztratilo, ale to se prostě stává. Lidi, co neznají okolí, se můžou zatoulat do lesů, někam spadnout a máte to.“
„Vám se to nezdá podezřelé?“
„Nevím. Jenom nemám ráda pověry a tlachání. Pár lidí se ztratí a lidi hned vymýšlejí ty největší hlouposti o tom, co je mohlo zabít.“
„A co lidi říkají o tomhle?“
„Že se zatoulali k Smithovým.“
„Smithovým?“
„To je rodina, která má v hloubi lesa starý dům. Velmi velký a starobylý dům.“
„A oni jsou…nějak špatní?“
„Jsou divní. Jiní než zdejší lidé. Straní se,“ říkala má hostitelka vážně a skoro až smutně. „Kdo se straní, je vždy nepřítelem lidu. Smithovi z toho domu téměř nevychází a je pravda, že nikdo nechápe, proč žijí v tak odlehlém místě. Lidi o nich říkají, že jsou to čarodějníci. Přitom oni chtějí mít jen svůj klid.“
„A myslíte že…“
„Omlouvám se, ale jsem unavená a jdu si lehnout,“ řekla Downhillová, chytla se za hlavu a rychle odešla z kuchyně. Ani neuklidila nádobí.
Měl jsem pocit, že jsem se dotkl citlivého tématu a že zdaleka nebylo vyřčeno vše. Jenže byl jsem tu host a neměl jsem právo více slídit. Musím přiznat, že víc než Lochnesska mě začala lákat návštěva Smithových. Ale zítra už tu budu třetí den a já mám zatím prázdné ruce.
Sny jako trest, spánek jako zlá nutnost. A já bych si tak přál se pořádně vyspat a probouzet se odpočatý. Jenže i tuhle noc jsem stál před těmi ohromnými dveřmi a opět z nich vystoupil můj osobní démon. Kdo jiný by to byl?
Na snídani byla paní Downhillová mlčenlivá a zdálo se mi, že se na mně mračí.
„Zlobíte se na mě?“
„Ne, nezlobím,“ řekla jen a nevypadalo to, že by chtěla dál komunikovat.
Když jsem však vstával od snídaně a chystal se odejít, ještě ke mně promluvila:
„Jestli půjdete ke Smithovým, buďte slušný a oni budou slušní k vám. Jste novinář a tak to pro vás platí dvojnásob.“
„Jak to myslíte?“ zeptal jsem se malinko dotčeně.
„Nelezte, kam nemáte a spokojte se s tím, co vám řeknou.“
„Vy mi něco tajíte.“
„Přesně tuhle větu před nimi neříkejte. Hodně štěstí a na shledanou,“ řekla vážným tónem paní Downhillová a otočila se ke mně zády. Začala umývat nádobí.
Vydal jsem se k jezeru. Doufal jsem v průlom a učiním nějaký objev. Nebo alespoň zajímavou fotku. Třeba nějaké šikovně zkroucené větve ve vodě. Opisoval jsem severní břeh jezera Lochness a mířil k Invermoriston. Úzký pruh lesů mezi nedalekými kopci a jezerem se mi zdál natolik bezpečný, že jsem nechápal, jak se tady někdo mohl ztratit. Ovšem les tu byl velmi hustý, a čím jsem byl dále od Fort Augustus, tím se zdál starobylejší a čímsi znepokojivější. Zvuky lesa jsem měl vždy rád. Příroda v plné kráse, ale tady byl les nepříjemně tichý. Panovalo bezvětří a tak i hladina jezera zůstávala klidná a nečinná. Byla to nuda.
Udělal jsem tři fotky hladiny jezera, na kterém pluly tři loďky, dále vyfotil podivně zkroucené stromy a keře na břehu a šel dál. Bylo opravdu zajímavé, jak se čím dál víc les deformoval. Jako by tu na stromy cosi působilo a jejich větve se stáčely směrem k Fort Augustus.
Sledoval jsem cestičku a přemýšlel, zda začít hledat sídlo Smithových. A pak jsem to zahlédl. Na jedné z bříz byl pověšený blýskavý předmět. Jenže ten strom byl mimo vyznačenou cestu. Ale no a co? Je to jen malinký kousek.
Visel tam jen tak, jako by ho tam dal někdo před chvílí. Byla to kožená šňůrka se stříbrným přívěškem se symbolem hada zakousnutým do svého ocasu. A pak jsem zahlédl další podobný předmět na dalším stromě.
Začínal jsem si uvědomovat, že se mě někdo snaží vylákat z cesty, ale kdepak, tu chybu neudělám a otočil jsem se zpět.
Do háje!
Připadal jsem si jak blbec. Cesta pryč, jezero pryč, jen les. Díval jsem se pořád na ten další strom s blýskavou věcí. Byl jsem zmatený a nechápal, co se děje. Já opravdu nikdy nevěřil v nadpřirozené věci, ale tohle bylo velmi nepříjemné.
Šel jsem k dalšímu stromu. Byl to opět přívěšek s hadem. Les už nebyl tak tichý, nyní jsem slyšel v korunách stromů pohyby listí. Vanul lehký vánek a lehce mlholilo, což byl Skotský ekvivalent pro jasno.
Viděl jsem v dálce další přívěšek. Byl jsem na cestě, z níž není návratu. Někdo mě chtěl zavést k sobě a já musel jít. Zkoušel jsem se i vracet, ale jako bych dotekem prvního přívěšku přešel do jiného světa. Měl jsem načteno spoustu science fiction románů, ale netušil jsem, že bych něco podobného mohl zažít. Přesto jsem věděl, že to musí mít rozumné vysvětlení. Prostě jsem městský žabař, co nemůže jít do lesa sám ani na houby.
A potom se les rozestoupil a stál přede mnou veliký dům. Dorazil jsem ke Smithovým.
4.
Jako kdyby se přede mnou zhmotnila má představa o starém hororovém domě. Měl dvě patra do výšky, a jak jsem posléze zjistil, půdorys domu připomínal kostel. Ostré hrany stěn ve mně vzbuzovaly respekt. Z každého rohu budovy se díval chrlič, který jako by chtěl vyskočit ze zdiva a rozsápat případného návštěvníka. Vyobrazení vlků, medvědů, rysů vypadaly realisticky, stejně jako démoni, kteří kontrastovali s reálnými zvířaty. Dřevěné rámy oken byly bohatě zdobené a dodávaly domu vznešený výraz. K vchodu domu vedlo široké schodiště, které se postupně zužovalo.
Nevěřil jsem svým očím, že něco takového může stát na podobném místě uprostřed lesa. Který blázen něco tak honosného stavěl v takovém zapadákově? Na chviličku jsem i zapomněl na podivné okolnosti, které mě sem dovedly. Přešel jsem až před vchod a velkým klepadlem s motivem hada zaklepal na masivní dvoukřídlé dveře.
Chvilku se nic nedělo a já přemýšlel, zda byl vůbec dobrý nápad tady zaklepat. Jenže les by mě beztak asi nepustil zpět, když už mě sem zavedl. Lekl jsem se, když najednou zarachotil zámek.
Trochu jsem poodstoupil. Pravé křídlo dveří se otevřelo a já zahlédl andělskou tvář. Dívka, jíž jsem uviděl, byla nejpůvabnější, jakou jsem kdy spatřil. Její tvář, čistá a souměrná, lákala k pohlazení. Modré oči jako by mě hypnotizovaly a já se od nich nechtěl za žádnou cenu odtrhnout. Blonďaté vlasy měla rozpuštěné a sahaly až někam pod lopatky. Tak moc jsem je chtěl pohladit. Krásně tvarované rty si říkaly o polibek. Netušil jsem, jak se jmenuje, ale toužil jsem po ní. A ona se na mně také tak dívala. Alespoň tak jsem si to namlouval.
„Dobrý den,“ osmělil jsem se.
„Dobrý den,“ odpověděla hlasem, jehož zvuk mě hladil a já si přál, aby dál mluvila.
„Já jsem Martin Ledley,“ představil jsem se a připadal si jak malý kluk.
Lehce se pousmála.
„Já se jmenuji Elizabeth Smithová. Co vás sem přivádí?“
„Pátrání,“ odpověděl jsem jednoduše, avšak účinně. Přitáhlo to její pozornost.
„Pátrání? Po čem pátráte, pane Ledley?“
„Po Nessie.“
„Co to je?“
„Vy nevíte, co se vám pohybuje v jezeře? Říká se, že tu máte velkou příšeru.“
Elizabeth se smála a zároveň vypadala i trochu stydlivě.
„Opravdu nemám o tomto ani ponětí. Příliš o dění kolem nevím,“ řekla viditelně smutně.
„Taková mladá a krásná dívka. Měla byste víc chodit mezi lidi, ale tady je to asi složité. Žít uprostřed lesa.“
Elizabeth mlčela a zahleděla se do země. Styděla se a já cítil, že jsem se jí dotkl.
„Omlouvám se. Sháním jen nějaké informace, zda někdo z lidí, co bydlí poblíž jezera, něco neviděli.“
Dívka zdvihla hlavu, byla celá zrudlá studem, a opět se malinko usmála.
„Neviděla jsem nic, ale můj tatínek možná ano. Jestli chcete, můžete se ho zeptat.“
„Ano, to bych moc rád.“
„Tak pojďte, prosím, za mnou,“ vyzvala dívka s andělskou tváří a já vstoupil do domu.
Šel jsem metr od ní a nemohl si nevšimnout její drobné a krásně tvarované postavy. Trochu jsem si za to okukování nadával. Byl jsem před tím domem varován, dostal jsem se sem dost divným způsobem a já zkoumavě hledím na pozadí té krásné dívky. Měla na sobě krásné karmínové šaty, se kterými by jistě udělala velkou parádu na zámeckých plesech. Pokud by se odehrávaly před sto lety. Ty šaty s domem ladily, ale vidět je na mladé dívce bylo zvláštní. Jako bych se vrátil časem. Ale slušely jí. Vypadala velmi žensky.
Vstupní hala byla obrovská a přišlo mi, že je větší než by měla být vzhledem k velikosti domu, jak jsem ho viděl zvenku. Strop mohl být deset metrů vysoký a jeho dominantou byl obrovitý porcelánový lustr. Naproti mně stálo několik skříní a především schodiště, které se točilo doprava podél stěny do dalšího patra. V každém světovém směru byly dveře. Místo bylo bohatě osvícenou velkým lustrem, avšak atmosféra haly byla spíše ponurá. Schodiště lemovaly obrazy různých velikostí, ponejvíce popisovaly hony a lov.
„Musím říci, že váš dům je…velkolepý.“
„Děkuji. Je opravdu velký. Někdy mám strach, že se v něm i ztratím.“
„A ztratila jste se už někdy?“
„Kdepak, značím si cestu červeným provázkem,“ zažertovala dívka a já si uvědomoval, jak moc se mi líbí. Takové holky v Glasgow nejsou. Tak krásné a přitom přirozené. Tajemná kráska v ohromném a podivném sídle. Měl jsem dobrou náladu, cítil jsem dobrodružství a to mi dělalo dobře.
Elizabeth mě vedla směrem doleva, kde otevřela mahagonové dveře s nepřirozeně velkou klikou, na které bylo vyobrazení hada připraveného k uštknutí. Za dveřmi byla veliká jídelna, která svou opuštěností působila skoro až strašidelně. Dlouhý stůl, který byl dominantou jídelny, mohl v klidu přivítat desítky jedlíků, ale stály tu jen dvě židle. Pro Elizabeth a jejího otce.
„Přinesu vám z kuchyně další židli,“ řekla dívka, jako by mi četla myšlenky a zmizela ve dveřích napravo.
Na stropě visel křišťálový lustr, i když o dost skromnější než ten v uvítací hale. I zde panovala tmavá atmosféra, kdy jsem si říkal, zda dobře vidím, to co se odehrává na obrazech zavěšených na stěnách nebo mne jen nedokážu pořádně zaostřit. Byly to opět lovecké obrazy, ale také portréty různých osob, z nichž mnoho jich bylo zdeformovaných. Křivé nosy, ženy měly plešky, někdo měl rozštěp rtů, jedna ze zobrazených dam měla jen jedno oko. Další obrazy znázorňovaly náhrobky, jiné zas podivná zákoutí nějakého parku. Nestihl jsem to vše prohlédnout, protože se vrátila Elizabeth a nesla mi židli. Každopádně mi taková kulisa pro jídlo přišla přinejmenším nezvyklá. Říkal jsem si „co když je Elizabeth sice krásná, ale v duši je zvrhlá?“ Usmála se na mně a já na ty myšlenky zapomněl. Tohle je dobrá dívka, to poznám z očí.
„Za chvilku přijde tatínek. Víte, on nemá rád cizince, a proto prosím buďte připraven, že nebude příliš milý.“
Byl jsem zvyklý na všelijaké reakce lidí a na třeba i nepřátelské chování. Koneckonců jsem novinář a ty lidi moc nemusí. Bojí se, že o nich napíšu nepravdu.
Elizabeth mi přinesla kávu a buchtu.
„To jste pekla vy?“
„Ano, tatínek si potrpí na dobrou kuchyni a chce, abych hodně pekla.“
„Máte ohromný dům a tak by člověk čekal, že tu bude i služebnictvo. Kde je?“
Dívčina tvář se zakabonila.
„O tom vám možná povím jindy. Tatínek už jde.“
„Opravdu?“ ptal jsem se, protože nebylo slyšet, že by někdo přicházel.
Teprve po minutě, jsem zaslechl vzdálené kroky. Muselo to být na schodišti v hlavní hale.
„Máte velmi dobrý sluch. Klobouk dolů.“
„Děkuji,“ usmála se rozpačitě Elizabeth.
Otevřely se dveře do jídelny a vstoupil vysoký muž.
5.
Jak mě spatřil, zastavil se.
V tom nejasném světle mě udivily jeho ostré rysy ve tváři. Jako by ho někdo vyřezal ze dřeva. Vypadal přísně a nejspíš také byl. Měl na sobě dlouhý kabát černý jak noc a boty s ostrou špičkou. Jeho vlasy nebyly i přes věk šedé, svítily takřka úplně bíle. Něco takového jsem doposud neviděl. Sundal si kožené rukavice a popošel opět blíž.
Na lidech jsou nejdůležitější jejich oči. I když tu nebylo jasné světlo, do očí jsem mu viděl dobře. Tenhle muž je měl velmi tmavé a panenky byly nepřirozeně rozšířené.
„Kdo jste a co děláte v mém domě?“ zahřměl jídelnou hluboký hlas. Zamrazilo mně, protože hlas zněl silně, ale současně jsem v něm slyšel cosi cizího, co jsem zatím nedokázal identifikovat.
Než jsem se stačil představit, udělala to Elizabeth.
„To je Martin Ledley a tak trochu k nám zabloudil. Pozvala jsem ho dál. Nezlob se tatínku.“
„Nezlobím se, jen měj na paměti, že není bezpečné zvát domů cizince. Ale vím, jak moc hodná jsi.“
Muž zamířil ke mně a podával mi ruku. Měl pevný stisk, až drtivý a mně opět byla zima. Jeho oči mě znervózňovaly. Ta tma v nich. Ty jeho ostré rysy, tvář tak symetrická, až se bolelo na ni dívat. Byl starý nebo ne? Měl jsem pocit, že mám co dočiněný s něčím hrozivě starým a pradávným, přitom ten muž byl ve skvělé kondici a ta síla v ruce se zdála až nadlidská.
„Pan Ledley je slušný, to jsem poznala ihned. Je z Glasgow. Píše pro noviny,“ informovala Elizabeth.
„Cože?!“ zařval její otec a pustil mou ruku. Zhnuseně popošel zpět. „Novinář?! V mém domě?“
Nevěděl jsem co říct.
„Tatínku, jen klid. Přijel pátrat po příšeře v jezeře.“
„Prosím?“ otcova tvář se najednou opět vrátila do téměř klidné podoby. Skoro jsem vysledoval i lehký pobavený úsměv.
„Po příšeře v jezeře? O jaké prosím vás?“
„Objevily se zprávy a dokonce i fotografie podivného tvora v jezeře. A já jsem dostal úkol napsat o ní článek.“
„Ano. A pan Ledley tě chtěl požádat, zda by si mu s tím nepomohl. Však znáš zdejší okolí naprosto dokonale.“
Elizabethin otec vypadal nyní zamyšleně.
„Pane Ledley asi vás zklamu, ale já za těch spoustu let, co tu žiji, jsem v jezeře nespatřil nic, co by tam nepatřilo.“
„Tomu se nedivím, pane Smith. Jen se snažím něčeho chytit. Sám nevěřím v žádné příšery, jen potřebuji článek.“
„Klidně mi říkejte Artur. Věřím, že potřebujete článek, ale neměl byste vy…nebo spíše vaše noviny balamutit lidi. Nic tu není. Přesně z tohoto důvodu nemám rád novináře. Jsou zvědaví, dychtiví a raději napíší nepravdu, než aby nenapsali nic,“ rozvášnil se Artur Smith.
„V pořádku, tomu rozumím. Setkávám se s tím často. Já každopádně do svých článků nepíši nepravdu.“
„V tom případě bude váš článek o Lochnesském jezeře nudný.“
„Možná bych mohl napsat o vás. Takový dům v…“
„Ať vás to ani nenapadne!“ zařval Artur a na moment jsem v jeho očích spatřil něco rudého.
„Klid tatínku. Pan Ledley to jistě nemyslí zle.“
„Omlouvám se…,“ chtěl jsem říci, ale Artur byl rozezlen.
„Nikdy…nikdy nesmíte o tomto domě nikde napsat ani řádku, je to jasné?!“
„Chtěl jsem jen…“
„Je vám to jasné?!“
„Ano…omlouvám se.“
Nastala krátká, tichem zaplněná, mezera. Elizabeth se střídavě dívala na otce a na mně. Byla trochu vyděšená, zároveň jsem měl pocit, že se jí líbím.
„V pořádku, jsem rád, že je to jasné. Víte, tohle je panenský kus země a já o něj nechci přijít,“ řekl Artur.
„Já vás chápu, obdivuju váš dům. Ale nebojte, své slovo dodržím a nic o něm nebudu psát. Nyní bych už ale asi měl jít. Musím zas pátrat po příšeře.“
Elizabeth se na mně podívala trochu nešťastně.
„Venku se pořádně rozfoukalo a rozpršelo, blíží se bouře. Proto buďte naším hostem až do zítřejšího dne,“ vyzval mě Artur.
„Ach ano tatínku, to je výborný nápad,“ usmívala se Elizabeth a jako by na mně mrkla.
„Velmi vám děkuji, bude mi ctí tu být. Ačkoliv, myslíte, že je to venku opravdu tak zlé?“
„Račte se přesvědčit,“ vyzval mě Artur a zavedl mě ke vchodovým dveřím. Otevřel a já viděl, že venku to je opravdu zlé. Vítr lomcoval se stromy, kolem domu přibylo několik popadaných stromů a velkých větví, z nebe se valily husté provazy vody a blesky společně s hromy doprovázely celou situaci působivou atmosférou.
„To nevypadá vůbec dobře.“
„To opravdu ne. Tady v severním Skotsku jsou bouřky opravdu silné a trvají dlouho,“ řekl Artur a já si pomyslel, že tady opravdu nechci zůstat na dlouho. Zbývají mi čtyři dny a pak se musím vrátit zpět a sepsat článek, do kterého zatím nemám téměř nic.
„Pojďte, pane Ledley, budu podávat večeři,“ vyzvala mě Elizabeth sladkým hlasem, jako by mne vábila. A já bych se nechal vábit.
Jídlo pro mě zde mělo zvláštní chuť. Nedokázal jsem popsat proč a jakou přesně, ale cítil jsem, jako bych jedl, ale byl stále prázdný. Zvěřina vždy páchla jinak, tahle však voněla něčím vzdáleným, tu chuť měl i okolní vzduch od chvíle, co jsem našel ty hadí přívěšky na stromech.
Artur Smith jedl tiše a s podivuhodnou systémovostí. Každé sousto rozmělňoval stejný čas a každý kus, který ukrojil, byl stejný. Bylo to jak sledovat stroj. A mě to znervózňovalo. Elizabeth měla malou dívčí porci a neustále těkala očima na mou i otcovu stranu. Na mě se dívala jako na hosta a kontrolovala, zda něco nepotřebuji.
„Co říkáte vínu?“ zeptala se Elizabeth.
„Je velmi dobré, ale přemýšlím, odkud může být. Připadá mi velmi staré a nikdy jsem takové neokusil.“
„Máte dobrý postřeh. To víno je opravdu velmi staré. Již tři sta let.“
„Opravdu?“ téměř jsem vykřikl překvapením. „Musí být nesmírně cenné.“
„Také je, ale nemá vyčíslenou hodnotu, pane Ledley,“ řekl Artur. „Ze svého bývalého bydliště jsem přivezl spoustu láhví, které odedávna patří naší rodině. Víno je má srdeční záležitost.“
„Smím-li se zeptat, odkud tedy víno je?“
„Z Francie.“
„Pocházíte z Francie? Smith je tedy poněkud nefrancouzské jméno,“ poznamenal jsem a Artur se zatvářil zle. Praštil vidličkou o talíř, až se Elizabeth lekla.
„Je jedno odkud jsme, ale Smith je naše příjmení. Začínáte mít novinářské otázky.“
„Tatínku pan Ledley to nemyslel zle. Prostě se jen zeptal.“
„Omlouvám se, jsem od přírody zvědavý,“ snažil jsem se situaci odlehčit.
„Já zase opatrný.“
„To chápu. Když se budu hloupě ptát, prostě mi řekněte, ať se na to neptám.“
„Prostě se hloupě neptejte, to postačí.“
Bylo mi z toho zvláštně. Artur byl tvrdý muž, ale začínal jsem se divit, jak to tady s ním může samotná dcera vydržet. Ten chlap je úplný morous. Ale Elizabeth na svého otce hleděla s nepochybnou úctou a láskou. A to, i když byl její otec zabrán do jídla. Bylo to fascinující sledovat tu jeho automatičnost. Artur vkládal sousto za soustem a rozkusoval je. Na talíře proběhl brouk, byl to šváb. Artur ho buď neviděl, nebo mu to prostě bylo jedno. Brouka nabral i s kusem zvěřiny a vložil do úst.
„Mohu se na něco zeptat?“
Artur dojedl, otřel si utěrkou ústa a hlasitě říhl.
„Vy prostě nevydržíte bez otázek, že ne? Tak prosím. Co to bude tentokrát?“
„Zaujaly mě ty obrazy kolem. Kdo jsou ti lidé a proč je máte vyvěšené v jídelně?“
Artur se znatelně pousmál.
„Víte, že ani nevím,“ řekl a napil se vína. „Dům jsem se rozhodl zachovat takový, jaký jsem ho koupil. Včetně těchto bizarních obrazů a věřte, že podobných podivností je dům plný. O minulých majitelích vím jediné, byli to blázni. Velká rodina, jejíž kořeny sahaly někam do střední Evropy. Ale mrouskali se mezi sebou a rodili se jim…zrůdy. Možná jedna z nich plave v jezeře.“
Artur se snažil vtipkovat. Bylo to překvapivé stejně jako nepříjemné. Tenhle chlap nebyl člověk, co by měl dělat zábavu. Ale víno patrně zapůsobilo.
„Tak co, pane Ledley, ukojil jsem vaší novinářskou zvědavost?“
„Téměř. Proč jste se rozhodl pro tento dům a jak jste se o něm dozvěděl?“
Artur se rozesmál, stejně tak Elizabeth.
„Na inzerát. Byl na něj inzerát v Londýnských novinách. Ano dokonce až tam. Starý, velkolepý dům v klidném a osamělém kraji. Příroda, klid a pohodlí. Tak to stálo v inzerátu. A my hledali nějaké osamělé a tiché místo. Dům byl velmi drahý pro obyčejného kupce, ale já měl peněz dost.“
„Proč jste hledali opuštěné místo? Vždyť Elizabeth je velmi mladá dívka a spíš by měla někde studovat a být mezi lidmi.“
„Myslím, že vím, co je pro mou dceru nejlepší, pane Ledley. A velké město a hodně lidí to není.“
„Dobře. Kam odešli minulí majitelé?“
„Myslím, že je čas na večerku. Elizabeth, ukaž panu Ledleymu, kde bude spát a pokliď tady. Dobrou noc,“ řekl hbitě Artur a zvedl se k odchodu.
„Dobrou noc, Arture, a děkuji za večeři.“
Smith dal pusu na čelo své dcery a zmizel z jídelny.
„Váš otec se na mne zlobí, že ano?“
„On je takový. Nerad odpovídá na cokoliv. Je to samotář.“
„Tak se mohu ptát vás.“
„Je už pozdě, ale zítra si budeme moci popovídat.“
„Budu se těšit,“ řekl jsem a sám sobě se divil, jak mi konverzace s tou dívkou jde. Cítil jsem se v její společnosti skvěle.
„Pojďte, ukážu vám, váš pokoj a koupelnu,“ řekla Elizabeth a já ji ochotně následoval. Vedla mě tím obrovským domem a já cítil, že dnešní noc nebude z obyčejných.
6.
Pokoj, kde jsem měl přespat, byl vskutku krásný. Připadal jsem si jak v muzeu. Postel, skříně, stůl, židle, bar. To vše ve sto let starém stylu. Nečekal jsem, že někdy budu spát v posteli s nebesy. Elizabeth mi ukázala koupelnu a já si napustil vanu.
„Ale nechte tam teplou vodu i pro mne prosím,“ usmála se krásná slečna Smithová.
„Nebojte se, nechám.“
Koupelna byla ukázkou čistoty a i přes starou výbavu působila takřka netknutě. Jsem zvědavý, také proto jsem novinář, a tak jsem obhlédl i zrcadlovou skříňku. Byly v ní různé krémy, kartáček a pasta. Klasické věci, nic překvapivého. Nevím, co jsem čekal, ale v kombinaci s pozoruhodnou cestou k domu a jeho vnitřkem, mi to přišlo až nadpřirozeně normální. Sám sobě jsem se musel zasmát.
Po koupeli, jsem se vrátil do pokoje a na chodbě potkal Elizabeth. Býval bych se rozplynul z její krásy, ale snažil jsem se vypadat, že mě nezajímá její lehká noční košilka, holá ramena a ňadra rýsující se pod košilkou. Snažil jsem se nepodlehnout jejímu úsměvu a očím, které jako by vyzývaly, abych šel do koupelny s ní. Spěšně jsem zašel do pokoje a zavřel za sebou.
Z okna jsem sledoval neúnavný déšť a nekonečnou zarputilost blesků na obloze. Lehl jsem si do postele, když jsem zaslechl zvuk. Nevím přesně, odkud šel, ale slyšel jsem ho stále jasněji. Zvuk to byl melodický a zněl příjemně. Musel jsem otevřít dveře, abych ho lépe slyšel. A opravdu. Nyní jsem už rozeznával, že je to zpěv. Dívčí, velmi jemný a povznášející zpěv. A zněl z koupelny.
Vyšel jsem na chodbu. Ta pokračovala dál do tmy a jen jsem mohl hádat, kolik je v patře vlastně pokojů a ve kterém z nich spí Elizabeth. Oči jsem však měl pro druhé dveře na levé straně chodby. Jako by to snad byl naschvál, že mám pokoj tak blízko u koupelny. Zpívala Elizabeth, protože její hlas jsem poznával. Dveře do koupelny byly otevřené.
Cítil jsem, že se mám vrátit, zároveň to ale nešlo. Chtěl jsem vidět dovnitř. Pokračoval jsem potichu a poslouchal dívčin zpěv. Byla to jen melodie, žádná slova. Konečně jsem stál naproti otevřeným dveřím. Seděla ve vaně a omývala se houbou. Tak bezstarostně, tak samozřejmě. Byla ke mně zády, ale přeci musela vědět, že mít otevřené dveře je přinejmenším neobvyklé. Viděl jsem její křehká ramena, a jak se omývala, zahlédl jsem i obliny jejích prsou. Toužil jsem je spatřit celé a nejen to. Přepadal mě chtíč a cítil jsem silné vzrušení. A pak na moment přestala zpívat. Asi poznala, že jí sledují cizí oči. Měl jsem čekat, že se otočí, ale jen tak jsem tam zkoprněle stál dál. Čekal jsem její úlek nebo vztek, paniku a podobně, ale nic takového nenastalo. Otočila se a dokonce jako by snad i chtěla, abych viděl víc z její nahoty. Hrot jejího levého ňadra lákal k polaskání. Usmála se na mně s potěšením. Možná mě to vylekalo víc, než kdyby nadávala, a tak jsem prchl do pokoje a do své postele. Styděl jsem se. Připadal jsem si bláznivě a zároveň se sám sebe ptal, jestli to nebyl jen sen. A co to mělo znamenat, pokud ne? Přemýšlení utnul spánek, ale brzy byl přerušen.
Otevřely se mi oči, aniž bych se o to prosil. Jako by mi cosi v hlavě poručilo, abych tak učinil. V pokoji po stěnách tancovaly stíny. Venku zuřila bouřka, blesky střídaly blesky a větve stromů byly pokoušeny mohutným větrem. Chyběl tomu ale zvuk. Nic jsem neslyšel. Ale necítil jsem se vystrašený, spíš jsem byl otrávený, že nemůžu spát.
Vstal jsem z postele a otevřel dveře do chodby. Bylo chladno a já pořád nic neslyšel. Jen se mi chtělo jít dál a tak jsem šel. V ruce jsem držel svícen a pomalu šel po chodbě. Dveře do všech pokojů byly otevřené. Do všech jsem nakoukl a vůbec mi nevadilo, že sem bych už jít opravdu neměl. Čí to byla ložnice? Elizabeth nebo Artura? Nikde nikdo nebyl. Prázdno. Blesky si za okny hrály na honěnou a blýskání nebyl příjemné pro oči. Rozhodl jsem se jít po schodech dolů. Obrazy na stěnách se hýbaly. Lovecké výjevy ožívaly a mě to bylo jedno. Zafoukal vítr a mně byla ještě větší zima. Přízemí a ticho jak v hrobě. Napravo od schodiště byly malé dveře kamsi do neznáma. To mě lákalo. Zakázané dveře a byly pootevřené. Vešel jsem.
Okolí jako by mělo lehce červené podsvícení. Asi se mi to jen zdálo a pocit snění byl velmi silný. Úzké schodiště mě vedlo stále níž, a pak mi zatrnulo.
Tohle zažívám přeci každou noc. Ty schody, ta červená. Sestupuji vstříc své noční můře. Na stěnách vidím rozšklebené obličeje. Jsou to ti lidé z obrazů v jídelně. Cesta se rozšiřuje a já vím, co nastane. Jsou tam.
Zase ty dveře. Jako pokaždé, jenže nyní to cítím tak skutečněji až se celý rozklepu. A konečně slyším. Je to tajemné hučení, něco, co mi zatím zůstává vzdálené. Dveře se otvírají a rudá barva je zřetelnější. Je to snad peklo?
„Martine… Martine,“ slyším šepot zpoza dveří.
A pak, když už jsou skoro otevřené, vystoupí z nich vysoká mužská postava. Má na sobě dlouhý kabát, ale vidím jen obrys postavy, žádné detaily. V ruce drží sekáček na maso, a pak ruku zvedne a míří ke mně.
„Martine…Martine,“ slyším šepot a pak otevřu oči doopravdy.
„Martine…Martine,“ šeptá mi do ucha sladce Elizabeth. Tohle přesně potřebuji. Ukonejšit po té noční můře. Jsem vystrašený a ona mě hladí po vlasech. Je na mně natisknutá a cítím tak její ňadra na hrudi. Pravou nohu má nataženou přese mne. Já se k ní pomalu otáčím, ona mě pořád hladí a když se naše oči potkají, strach z noční můry je pryč. Teď je tu chtíč.
Hladí mě po tváři, pak po hrudi a já jí to začínám oplácet. Má tak hebké vlasy a jemnou pleť. Ještě se ke mně více přitulila. Pohladil jsem jí po boku a stehnu. Pak mě políbila a rukou mi sjížděla po břiše dolů. Nemohl jsem se jejich rtů nabažit. Ujal jsem se iniciativy a převalil ji jemně na záda. Měla na sobě jen košilku a pod ní nic. Nebylo těžké jí vysvléci a začít laskat její ňadra. Byla pevná, jak jen mohou u mladé dívky být. Líbal jsem je a trápil její bradavky. Pravou rukou jsem sjel až do jejího klína. Předla jak kočka a zhluboka oddechovala. Když jsem do ní vnikl, kousla mě do ramene. Byl to jak sen a tak intenzivně jsem doposud nic neprožíval. Držela se mně jako klíště a dožadovala se dalších milování. Byl jsem od ní pokousaný a poškrábaný, ale zároveň jsem se cítil spokojený jako ještě nikdy. Umilovala mě ke spánku, a když jsem se probudil, byla pryč.
Nebyl to jen sen? Co to mělo znamenat?
Na polštáři jsem si všiml několika světlých vlasů. Byla tady. Nemohl tedy být sen.
Vstal jsem a oblékl se. S trochou nervozity jsem šel do kuchyně.
Stůl byl už připraven, stačilo jen zasednout, dát si kávu a pojíst trochu pečiva. Z vedlejší místnosti jak si Elizabeth brouká nějakou písničku.
„Dobré…poledne,“ usmála se, když se vrátila do kuchyně.
„Dobré…to už je tolik?“ divil jsem se a bolela mě hlava jak po flámu.
„Ano, spal jste jak zabitý. Tatínek už dokonce stihl oběd.“
„To je ostuda. Měl bych pomalu jít.“
„Kam byste odcházel?“ zeptala se téměř pobouřeně Elizabeth.
„Ven. Nemám stále nic pro článek a slíbil jsem vašemu otci, že dnes odejdu.“
„Okolí je rozbahněné a stále silně prší. Zkuste to později. Zatím si můžeme popovídat, jak jste včera chtěl.“
„A co váš pan otec? Nebude mu to vadit?“
„Nebude.“
„Kde vlastně je?“
„Je ve své pracovně.“
„Na čem pracuje?“
Elizabeth se zasmála.
„Už začínáte s výslechem. Pracovnu má dole, pod námi. Záleží, co je na práci. Zda se nemusí starat o své úlovky z lovů. Třídit trofeje, vystavovat je a tak podobně. Někdy zase otce nevidím třeba celé dny, když je na lovu. A když se z nich vrátí, pár dní je zas u sebe v pokoji a odpočívá.“
„Musíte být velmi osamělá.“
„To jsem, ale takový už život někdy bývá.“
„Dnes ráno jste…“
„Ano, to jsem osamělá nebyla. A to díky vám,“ řekla a přišla blíž. Odstrčila hrnek i talíř stranou a sedla si na stůl. Tak abych ji měl před sebou. Roztáhla nohy a nadzvedla sukni.
„Velmi se mi to líbilo a přála bych si, abyste zůstal co nejdéle. Nejlíp napořád.“
Přejela si jazykem po rtech a já se nemohl vynadívat na tu nádheru, co měla pod sukní. Neměla spodní prádlo. Věděl jsem, co mám dělat.
Ale zapomínal na to, co bych neměl.
7.
Připadal jsem si lapený a jaksi zbavený svobodné vůle. Mou mysl naplnila Elizabeth a nemohlo za to jen krásné milování. Byla to její křehká duše a cosi tajemného, co mě k ní velmi přitahovalo. Stačil její jediný úsměv a udělal bych cokoliv.
Procházeli jsme se po domě. Spousta jeho prostor bylo nevyužitých a místnosti poloprázdné a takřka ponechány prachu a pavučinám. Působilo to jak procházka hřbitovem starého nábytku. Některé části domu, jako by snad byly pět set let a víc staré.
„Není to škoda, nechat chátrat tak vzácný nábytek?“
„Je to minulost.“
„Kdybyste jej prodali, mohlo by za něj být spousta peněz.“
„Těch máme dost a co je v domě, už v něm zůstane,“ říkala Elizabeth a já přes její krásu nedokázal pořádně rozšifrovat ten zvláštní tón v jejím hlase.
Všechno staré, všechno zapomenuté. Nedovolila mi na nic sáhnout a já měl pocit, že mi cosi zatajuje. Zeptal jsem se na dveře u schodiště.
„Ne! Už jsem vám, milý Martine, říkala, že tam je vstup zakázán. Tatínek by vám to neodpustil.“
„Neodpustil? A co by mi udělal?“
„Bavme se o jiných věcech. O něčem hezkém.“
„Chcete to zamluvit. Vy se otce bojíte!“
Elizabeth se na mně bolestivě podívala.
„Vůbec nic nechápete.“
„Tak mi to vysvětlete.“
„Buďte rád, že nic nevíte. Nepochopil byste to.“
Její slova mě bolela. Copak jsem nějaký hlupák? Co může být tak složitého v životě mladé dívky, která žije sama se svým otcem?
Chytil jsem jí za ruce a díval se jí do očí.
„Elizabeth, já vás miluji.“
„Volíte silná, příliš silná slova, Martine.“
„Cožpak vy mne nikoliv?“
Mlčela.
„A co ta noc a dnešní ráno v kuchyni? Co to bylo, když ne láska?“
„Šukání.“
Ta vulgarita mě naprosto šokovala a odzbrojila. Nikdy bych od tak křehké dívky nečekal taková slova.
„To nemyslíte vážně.“
Pokrčila rameny a slzy se jí hromadily v očích.
„Elizabeth. Pojeďte se mnou do Glasgow. Poznáte svět a…“
„Já už znám svět.“
„Jak byste mohla? Jste tak mladá a celou dobu tady.“
„Jsme tak rozdílní, Martine, že bychom nemohli být spolu. Neznáte mě pořádně, a kdybyste znal, tak se zhrozíte a utečete.“
„Elizabeth, to přeci…“
„Nechte toho. Tohle je odmítnutí, tak ho přijměte jako muž,“ řekla téměř ledově a odešla po schodech nahoru, nejspíš do svého pokoje. A já tam stál sám, v cizím velkém domě plném tajemství, které mi nechtěl nikdo prozradit.
Stál jsem na zápraží domu a chtěl odejít. Nemohl jsem. Jako by nad lesem byla nějaká nekonečná nádrž vody. Pršelo neustále s ohromnou silou a divil jsem se, že se na to stromy prostě nevykašlou a neodejdou jinam. Půda byla rozbahněná a měl jsem pocit, že dům je jen jakýmsi ostrovem či lodí, v lesním oceánu. Bouřka polevila, ale jít v tenhle nečas někam dál, mohlo znamenat vážné problémy. Zejména hrozilo uvíznutí v hlubokém bahně.
„Nechoďte,“ ozvala se za mnou Elizabeth. „Ještě prosím ne.“
„Nejdu, takhle bych daleko nedošel.“
„Omlouvám se vám, za to, co jsem říkala. Je to složité, Martine. Jste mi víc než jen sympatický, ale do Glasgow s vámi jít nemohu.“
Mluvila smutně a i já byl smutný.
„Pojďte se mnou k večeři. Tatínek už na nás čeká.“
Jistě, tatínek čeká. S tím chlapem nebylo vše v pořádku a já se netěšil na další setkání s ním.
U stolu seděl rovně a spíš připomínal sochu. Před sebou měl talíř s masem a půlku chleba. Čekal na nás, než se pustí do jídla. A když se do něj dal, říkal jsem si, že snad nejedl věky. Po každém útoku jeho příboru z masa vystříkla krev.
„Je to výborné, Elizabeth. Hodně šťávy, tak jak to mám rád,“ chválil svou dceru a dál žvýkal sousto za soustem.
Nikdy mi nebyl nepříjemnější pohled na někoho, jak jí.
Elizabeth stejně jako včera střídala pohledy na mně a na otce. Štval mě ten její láskyplný výraz směrem k muži naproti. Je to dospělá žena a chová se, jak kdyby byla jeho dvanáctiletá holčička.
„Jaký jste měl den, Arture?“ zeptal jsem se zdvořile.
„Dobrý a klidný,“ reagoval stručně Smith.
„Na čem jste pracoval?“
„Co je vám do toho?“
V duchu jsem si zanadával. Opravdu se ptám hloupě. Jenže já chtěl Smithe rozmluvit a dozvědět se více. Co dělá ten chlap sám v pracovně? Tady kolem jezera Loch Ness není nic zajímavého. Pořád jsem nechápal jeho motiv odejít z Francie zrovna sem. A kde vzal tolik peněz, aby nemusel pracovat?
„Omlouvám se, jen mě zajímá, jak tu žijete.“
„Dobře a klidně,“ řekl flegmaticky Artur a bral jsem to jako provokaci.
„Tatínek je dneska unavený a tak nemá moc náladu mluvit,“ ospravedlňovala ho Elizabeth.
„Já zvládám odpovídat, dceruško, jen nemám rád šťouraly.“
„Nebojte, zítra odtud odcházím nehledě na počasí.“
„Myslím, že bude nejvyšší čas,“ řekl Artur a do úst si vložil poslední sousto. Z pravého koutku úst mu odkápla na talíř trocha šťávy z masa. Pak hlasitě říhl, aby vyzdvihl, jak moc mu jídlo chutnalo.
„Co je za těmi dveřmi?“ zeptal jsem se najednou. Ta otázka mi vyklouzla náhodou.
„Za jakými dveřmi?“
„Za těmi vedle schodiště.“
Artur zbrunátněl a praštil příborem do talíře.
„Jak se opovažujete?! Kdo si myslíte, že jste?!“ řval Smith.
Elizabeth vypadala vylekaně.
„Omlouvám se, jen jsem zvědavý.“
„Já na tu vaši zvědavost kašlu!“
„Proč je to takové tajemství? Vy mi něco tajíte.“
Tak trochu jsem tušil, že tím Artura ještě více dopálím, ale to jsem chtěl. Něco ve mně křičelo „vyprovokuj toho namyšlenýho hajzla!“ Doslova tu věznil svou dceru, nechával si od ní vyvařovat a pak mlaskal jak prase.
Artur shodil talíř ze stolu a vrčel jak vzteklý pes.
„Ty bastarde!“
„Tatínku klid, prosím klid.“
Artur se na mně chtěl vrhnout a já si to i přál, ale dal na svou dceru.
„Zítra ráno tě už tady neuvidím! A jestli ano, tak ti zpřerážím všechny kosti v těle,“ prskal vztekle Artur, a pak zmizel ve dveřích. Teatrálně potom práskl jedněmi, a v dálce jsem slyšel jak i dalšími, dveřmi.
Elizabeth měla slzy v očích.
„Proč jste tohle udělal?“
„Jenom jsem položil otázku.“
„Moc dobře jste věděl, že tatínka naštvete.“
„Elizabeth, vypadlo to ze mě a já prostě potřebuji odpovědi. Něco mi oba tajíte, to vím. A mrzí mě, že se tu necháváte věznit. Zamiloval jsem se do vás a přál bych si, abyste se mnou odtud odešla.“
„Já tu ale vůbec nejsem jako vězeň. A vy netušíte, do koho jste se zamiloval. Opravdu bude nejlepší, když hned ráno odejdete.“
Elizabeth plakala, vstala a spěšně odešla. Zůstal jsem sedět sám v jídelně. Zkazil jsem to. Opět se projevily mé komunikační schopnosti, či lépe neschopnosti. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, co všechno jsem špatně řekl, ale zároveň mi bylo jasné, co chci udělat.
Musím ukojit svou zvědavost a zapátrat po domě.
Přesunul jsem se do svého pokoje a uchýlil se do postele. Dneska byla koupelna prázdná a ticho v domě působilo opuštěným dojmem. Na spánek jsem neměl ani pomyšlení, ale doufal jsem, že když tak hodinu počkám, bude šance, že Elizabeth i Artur už budou tvrdě spát. Potom jsem vstal a vydal se z pokoje ven.
8.
Tma, ticho, chladno.
Chtěl jsem zkontrolovat situaci, a tak jsem šel směrem k pokojům, kde spali Elizabeth a Artur. Byly otevřené dokořán a nikdo v nich nespal. Kde jen mohou být?
Nikde nehořel jediný svícen, jediná svíčka. Venku pršelo, to byl jediný zvuk, co jsem slyšel. Ten nekonečný a úporný déšť. Blýskalo se, ale nikoliv na lepší časy. Sešel jsem po schodech do přízemí a slyšel další zvuky. Šepot. Velmi naléhavý a přitom nesrozumitelný. Šeptal snad dům sám?
Jídelna. To je zdroj zvuků. Vešel jsem a zděsil se obrazů. Hýbaly se a mluvily. Jeden přes druhého. Znetvořenec přes znetvořence.
„Mlčte!“ křikl jsem, protože mě z nich začala bolet hlava.
Přestaly. Dívaly se překvapeně a trochu vyděšeně. Bizarní výjev pro oči a znervózňující zážitek pro uši.
„Mluvte srozumitelně.“
Žena s rozštěpem horního rtu mluvila jako první.
„Nevěř jim.“
Muž se znetvořeným okem pokračoval:
„Hledej v minulosti.“
Dívka s pleší nabádala:
„Buď opatrný.“
Já prostě nikdy nevěřil na nadpřirozené úkazy, ale tohle vypadalo naprosto skutečně.
Tohle není sen. Jen to budu muset přijmout.
„Komu nemám věřit? Proč mám být opatrný?“
Zasmáli se mi jak hlupákovi, a pak sborově řekli:
„Těm, co nám sebrali domov. Těm, co nejsou tím, za koho se vydávají. Těm, co dávno by neměli být.“
Bylo mi to nepříjemné slyšet. Ba, co nepříjemné? Štvalo mě to.
„I Elizabeth?! Ta je hodná. Ona by nikomu neublížila!“
Smáli se.
Oni se smáli.
Mně. Mé naivitě.
„Láska! Je zamilovaný. Je slepý,“ posmívali se a já se nemohl dívat na ty jejich posměšné výrazy.
„Vy zrůdy!“ zařval jsem a strhával obrazy ze zdí.
„Láska tě může i zabít,“ zaslechl jsem zpod ležících obrazů a vyšel z jídelny zpět do vstupní haly.
Musel jsem si vydechnout. Zbytečně jsem se rozčílil. Obrazy mi chtěly pomoct a já reagoval příliš emočně. Musel jsem si připustit, že dívka, do které jsem se zamiloval, třeba není taková, za jakou jsem jí měl, a takové zjištění bolelo.
Zamířil jsem do dalších místností, kudy jsem procházel včera s Elizabeth, ale pořádně jsem si je neprohlédl. Tady je uvězněna minulost a třeba mi ukáže něco zajímavého.
Místnosti v pravém křídle domu byly téměř prázdné a dlouho nevyužívané. Jako by je jejich obyvatelé odepsali. To jsem si říkal už včerejší den, nyní jsem se rozhodl, že zaprášený nábytek prozkoumám. V každé místnosti zůstalo jen něco. Dohromady pouze dvě skříně, tři prádelníky, jeden pracovní stůl, několik židlí, velká truhla a noční stolek. Vše ostatní pravděpodobně někdo přestěhoval jinam. Tady jsem si už musel zapálit svícen, protože zde byla naprostá tma. Vzduch byl cítit zatuchlinou a bylo tu chladněji než jinde. Procházel jsem těmi místy minulosti a mé kroky dělaly stopy v prachu. Opravdu jsem nerozuměl tomu, proč jinak tak pečlivá Elizabeth, zde neuklidí. Určitě jí to však poručil její otec.
Cítil jsem se jak zloděj, když jsem otvíral truhlu. Měl jsem pocit, že mě někdo sleduje a neustále se kolem sebe rozhlížel. Světlo svíček nedosvítilo daleko a mě napadalo, že za hranicí světla je cosi ukryté a čeká to, až nebudu dávat pozor. Truhla mě napadla jako správného zloděje první. Nejvíce pokladů musí být přeci tam. Jenže v truhle nebylo vůbec nic. Ve skříních bylo alespoň staré oblečení. V jedné dámské a v druhé pánské. Kalhoty, saka, košile, šaty, halenky, sukně. Komu patřily? Bývalým obyvatelům?
Všechny tři prádelníky stály vedle sebe v bývalé koupelně. Tady jsem včera nebyl s Elizabeth. Umyvadlo i vana už byly pryč, zůstaly po nich jen díry ve zdech pro odvod vody. Prádelníky jsem otevřel a spatřil zmuchlaná prostěradla a povlečení. Všechny na sobě měly tmavé skvrny. Mohla to být zaschlá krev, ale to jsem nepoznal jistě.
Na pracovním stole v jedné z místností nebylo nic, ale v šuplících jsem našel několik zajímavých věcí. Různé noviny, dopisy a pohlednice. Noviny z Německa, z Polska, z Čech. Dopisy psané němčinou, francouzštinou či ruštinou. Pohlednice z Marseille či Milána. V dopisech i pohlednicích jsem rozeznal jediný rukopis. Všechny je psal jeden člověk, jedna žena. To však nesedělo, protože byly z různých období. Nejstarší dopis byl z roku 1785 a nejnovější pohlednice z roku 1926. V bývalé ložnici u postele zůstal na svém místě noční stolek. Přinesl mi největší objev. Možná je tam prostě zapomněli, možná to přehlédli. S překvapením jsem hleděl na pasy. Podle fotek na nich bylo jasné, či jsou. Artura a Elizabeth. Pasy byly z různých zemí. Opět Čechy, Německo a Francie. V každé verzi měli oba jiná příjmení adekvátní té dané zemi. Podle razítek navštívili spoustu zemí a to v průběhu několika desítek let. Nevěřil jsem svým očím a nechápal, na co se to právě dívám.
Cosi se za mnou pohnulo.
Uskočil jsem a namířil tím směrem svícen. Co jsem spatřil? Jen stín? Nebo ho vyčarovala má představivost? Měl jsem strach a připadal jsem si zmatený. Dcera i otec se vydávali za někoho, kým nejsou, ale co ty pasy? Co ta časová období? Nechápal jsem nic. Ale už jsem v domě nechtěl být ani o minutu déle. Mluvící obrazy a cosi v těchto zapomenutých místnostech mi stačily.
Vrátil jsem se spěšně do vstupní haly a chtěl si jít už jen pro své věci. Jenže spatřil jsem štěrbinu ve dveřích vedle schodiště. Ty zakázané dveře byly pootevřené a zpoza nich prosvítalo rudé světlo.
9.
Normální člověk by tam nechodil. Každý, kdo uvažuje logicky, by odešel pryč. Hodně daleko pryč. Jenže já tam jít musel. Volalo mě to a vábilo. Něco ve mně mi to poručilo a já tušil, že jestli se otočím a uteču, už nikdy se nezbavím svých nočních můr.
Schodiště dolů vypadalo jak ve snu. Okolní rudé osvícení rovněž. Petrolejky s načervenalými sklíčky vytvářely pekelnou atmosféru, ty jsem však ve snech nevídal a světlo mi přišlo nadpřirozené. Všechno má rozumné a reálné vysvětlení ujišťoval jsem se a doufal, že i tady tomu nebude jinak. Schodiště se rozšiřovalo a končilo u velkých dveří. Těch dveří, které mi způsobovaly nočních děsů. Snil jsem i nyní? Kdepak, tohle muselo být skutečné. Dveře byly pootevřené a zpoza nich září rudé světlo ještě oslnivěji než v chodbě samotné. Přijde zas naproti mně? Otevře ty dveře?
Když se nic nedělo, rozhodl jsem se je otevřít sám. Měl jsem strach, ale ten se musí přeci překonávat. Cosi jsem slyšel. Bylo to vzdálené a zatím jsem to nedokázal identifikovat. Hlasy? Křik? Nářek?
Pak jsem otevřel dveře a chtěl se rychle otočit a utéct. Srdce mi bylo jak o závod. Tohle nemohla být pravda. Teď už se nočních můr nikdy nezbavím.
Místnost byla prostorná a chladná. U stěn se nacházelo několik pultů a objemných stolů a skříní. Ze stropu visely háky na maso a bylo poznat, že je někdo využíval. Na pultech bylo řeznické náčiní. Některé skříně a skříňky byly pootevřené a já viděl zkrvavené nádoby, obvazy a různé oblečení. O roh místnosti se ledabyle opíral mop a u něj stál kbelík. Po pravé straně stály velké ledničky a dva mrazicí boxy. Vypadaly čistě, stejně jako podlaha. Ty se leskly v rudém světle, které měly na svědomí červené žárovky na stropě. Tušil jsem, co je v mrazácích a ledničkách. Docházelo mi, komu patří oblečení ve skříních a proč jsou v nich nádoby od krve. Někdo neměl čas uklidit pořádně a tak je jen narychlo položil do skříně. Uprostřed té hrůzné místnosti stál velký pracovní stůl. Měl kovovou desku a na ní ležel člověk. Byl to nahý muž tak v mém věku. Byl mrtvý. Chyběla mu levá paže a pravá noha. Netuším, proč mu byly odebrány takhle, a proč ne levá paže a levá noha, ale musel jsem se nad bizarností svých myšlenek pozastavit. Přede mnou leží mrtvý člověk a je jedno, co mu odebraly jako první a druhé. Chybí mu to nejdůležitější a to život. Musel být mrtvý už pár hodin či den, protože místa po amputaci byla už suchá a bez krve. Mužova tvář byla zkroucená do vyděšené grimasy a otevřené oči stále ještě vydávaly svědectví o prožité hrůze.
Byl jsem v šoku. Mí hostitelé byli vrazi. Elizabeth byla vražedkyně. Pořád jsem si říkal, že o tom určitě neví, že to jen její otec, ale tušil jsem, že je to jen mé zbožné přání. Slyšel jsem zvuky. Už jasněji, než když jsem stál za dveřmi. Znělo to jako hýkání nebo volání a protože jsem naproti sobě viděl další dveře, bylo jasné, kde je zdroj zvuků.
Blížil jsem se. Hlasy sílily. Byly dva. Mužský a ženský.
Stál jsem před dveřmi a sáhl na kliku.
Hýkání a naříkání. Jenže ne zoufalé, nýbrž slastné.
Objímala mě hrůza, co objevím, ale otevřel jsem.
V malé místnosti svítilo tentýž rudé světlo jako vedle. Stěny někdo pomaloval červeně a mě napadlo, že možná i krví. Místnost měla jinou dominantu a tou byla postel a na stěně za ní namalovaný velký obrazec. Had požírající svůj ocas. To vše jsem však vnímal jen tak napůl. Celou mou mysl zaplnil pohled na postel, v níž byl Artur i Elizabeth. Oba nazí a souložící. Elizabeth byla nahoře a slastně vzdychala.
Ve vteřině zaregistrovali, že jsem v místnosti, Elizabeth vykřikla, a Artur cosi vztekle zanadával v jazyce, který jsem neznal.
Rychle jsem se dal na útěk. Slyšel jsem a cítil, že se Artur za mnou ihned vydal. Otočil jsem se a viděl ho nahého, kterak se objevil ve dveřích. Na moment mě napadlo, že ten chlap má na svůj věk zatraceně dobrou postavu. A také byl velmi rychlý. Řval a vztekle syčel, jak nějaká šelma. Instinktivně jsem sebral mop z rohu místnosti a chtěl se jím bránit.
„Směšné, budeš toho litovat,“ zasmál se démonsky Artur.
Rozmáchl jsem se a praštil mopem Artura do hlavy. Mop se přelomil a protivník se jen lehce zapotácel. Přišel jsem o zbraň a na tahu byl soupeř. Ve vteřině byl u mě a vrazil mi největší pěstí v mém životě. Ten muž měl ohromnou sílu a já si připadal v jednom ohni. Úder mě srazil až ke zdi a já se ocitl hlavou u pootevřených dvířek jedné ze skříněk. Artur se blížil, aby mě dorazil a já pocítil ohromný strach. Napadlo mě zalovit ve dvířkách a povedlo se mi nahmatat nějaký nástroj. Byly to chirurgické svorky. Artur si mně chtěl chytit a vytáhnout do úrovně svých očí. Patrně, aby mi pak zasadil finální úder. Nechal jsem se zvednout. Povedlo se mu to jak nic, jeho síla byla takřka nadlidská. Jakmile mě měl v pozici, jaké chtěl, zasadil jsem mu ránu do boku a svorky zabodl tak hluboko, jak jen to šlo. A ještě jsem jimi zatočil. Artur bolestivě zařval a pustil mě. Dopadl jsem tvrdě a lehce se uhodil hlavou o skříňku. Rychle jsem se vzpamatoval a věděl, že tohle je moje šance. Vstal jsem a dal se na útěk. Z vedlejšího pokoje vstoupila Elizabeth. Vystrašená, uplakaná a nešťastná.
„Arture! Martine!“ zvolala, jako by se nemohla rozhodnout, kdo je pro ni důležitější. Naše oči se na chvilku střetly. Byl v nich cit, ale já ho nedokázal rozluštit. Viděl jsem jí teď jako zrůdu souložící se svým otcem a zabíjející lidi.
„Počkej!“ křikla za mnou, ale to jsem už běžel po schodech nahoru. Zastavil jsem až u východu z domu. Dveře jsem otevřel a viděl krajinu před sebou. Pořád pršelo a lesem se plížila hustá mlha. Zem byla bahnitá a člověk jen mohl hádat, jak je bahno hluboké. Slyšel jsem za sebou běh. Nezbývalo než skočit do nehostinného prostředí.
Nohy se mi bořily po kotníky, ale někdy až po kolena v promočeném podloží a během vteřiny jsem byl celý mokrý. Déšť jako by ještě zesílil a hustá mlha mi nedovolovala vidět dál než na dva metry. O běhu se mluvit nedalo, brouzdal jsem lesem naslepo.
„Martine! Ach Martine, stůj!“ slyšel jsem Elizabethino volání. Chvíli daleko a chvíli velmi blízko. Jako by byla na více místech současně.
A potom jsem zahlédl kousek od sebe větev stromu, na které visel přívěšek ve tvaru hada. Má radost neznala mezí, jenže se před větví z mlhy vynořila Elizabeth. Celou tu dobu mě naháněla lesem jen lehkých bílých šatech, kterými prosvítala její ňadra i klín. Měl jsem pocit, že se nemůžu pohnout a bahno si mě pevně drží na místě.
„Tak co, teď mě zabiješ, jako všechny ostatní?“
„Martine, já nikoho nezavraždila a tobě bych nikdy nic neudělala,“ tvářila se tak, že bych jí to i věřil. Po líci jí stékala slza.
„Ne? Tak mě pusť dál, ty nechutná…“
„Zrůdo…to chceš říct, že ano?“ zeptala se smutně.
„A co jiného jsi? Děláš to se svým otcem a..“
„Není to můj otec!“
„Ne?“ zasekl jsem se. „A kdo tedy?“
„Artur je můj manžel.“
„Cože? Proč tedy ta habaďůra? To abyste mě nalákali a pak zabili, že ano?!“
„Počkej, nech mě to vysvětlit prosím.“
Mávl jsem rukou, ať si klidně vysvětluje. Bylo mi zle. Z ní a z celé té situace. Měl bych jí praštit a rychle jít dál.
„Artur vypadá o mnoho starší než já a tak bylo lepší jej vydávat za mého otce…a ano…je to i z toho důvodu, co říkáš. Nejsem na to pyšná, ale je to nutnost.“
„Nutnost? To snad nemyslíš vážně. Vrazi!“
„Je to přežití Martine. Jak si sám už poznal, nejsme obyčejní lidé a nejspíš si v opuštěných místnostech objevil věci, které ti vrtají hlavou. Dovol mi je osvětlit.“
Nedokázal jsem přijmout fakt, že jsem se do té dívky zamiloval. Jak jsem mohl takhle naletět?
„Vysvětluj, ale rychle.“
„Jestli jsi našel naše pasy a další věci, určitě ti vrtala hlavou ta data.“
Pokýval jsem hlavou na souhlas.
„Jsou pravdivá.“
„Cože?“
„Narodila jsem se v roce 1660 v Praze a Artur ještě o třicet let dřív ve Wroclawi.“
„Co se mi tu snažíš namluvit?“ ptal jsem se a byl hrozně naštvaný. Elizabeth si vymyslela další pohádku.
„Zjistila jsem, že stárnu pomaleji než ostatní a ve dvaceti, jako by se stárnutí zastavilo. Když jsem se pořezala, zranění se zacelilo za pár hodin a jednou jsem spadla z koně a on mě pak zalehl. Měla jsem být mrtvá, jenže nebyla. V ten moment jsem zjistila, že nejsem normální člověk.“
„To je…nevím, jestli ti můžu věřit.“
„Věř. Jsi první, komu se s tím svěřuji.“
„A co Artur?“
„U něj se tenhle dar… nebo spíš prokletí projevilo později, proto vypadá starší. Potkali jsme se o padesát let později v Berlíně, kam jsem se přestěhovala, protože mě začali podezřívat z čarodějnictví. To víš, když vypadáš i v padesáti na dvacet, lidi si toho všimnou. Artur mne ihned zaujal a nevím jak, ale poznala jsem, že je stejný jako já. On se se svým prokletím těžce smiřoval a hodně pátral v knihách a pověstech, aby zjistil, co je zač. Vysvětlil mi to a já se zhroutila.“
„A co jste tedy zač?“
„Jsem fexti.“
„Fexti?“
„Ano, jsme lidé, co umírají jen těžce. Jsme téměř nezranitelní a ani po smrti se naše těla nerozpadnou.“
„Ale Artura jsem zabil.“
„Ne, brzy bude v pořádku.“
„Dobře, dejme tomu, že tomu věřím. Co bylo dál, proč jste se přestěhovali sem a proč jste začali zabíjet?“
„S Arturem jsme začínali jako přátelé a já si našla jiného muže. Jenže mi umřel. Dívala se, jak stárne a já přitom zůstávala mladá. Když umřel, došlo mi, že tohle už znovu nezvládnu. Jediný s kým jsem mohla žít, byl Artur. Začali jsme spolu cestovat po Evropě. Každých dvacet třicet let jsme museli změnit bydliště, abychom byli nenápadní, a přiznávám, že několik lidí, co přeci jen pojali podezření a chtěli nás nahlásit za čarodějnictví, muselo zemřít. Jen jsme chtěli přežít.“
„To chápu. Jenže to je něco jiného, než lákat mladé muže a pak je sadisticky vraždit.“
Elizabeth opět začala brečet.
„Já vím, já vím. Jenže když žiješ tak dlouho a vidíš tolik smrti, začneš mít k životu úplně jiný postoj. Někdy si říkám, kéž bych už nebyla. Někdy si vyčítám, že jsem se nenechala chytit. Měla bych už klid,“ řekla smutně.
„Tak proč si to neudělala, když se tak trápíš?“
„Protože mám v sobě pud sebezáchovy a myslím, že jako fext ho mám o mnoho silnější. Prostě nás je těžké zabít a pud sebezáchovy je nesmírně silný.“
Snažil se to chápat. To vše. Věřil jsem, že to musí mít hrozně těžké. Přesto to byla vražedkyně. Vražedkyně, kterou bych však nejraději objal a zlíbal.
„A jak jste se dostali sem?“
„Chtěli jsme nějaké opuštěné místo, abychom se usídlili na déle než jen nějakých dvacet let. Tady je to ideální. Jenže i zde už začali o nás panovat různé povídačky. Tak jsme dům začali chránit těmi magickými přívěsky. Dala nám je jedna čarodějnice ve Valencii.“
„Čarodějnice?“
„Ano, víš, když jsi zrůda, dokážeš najít i jiné zrůdy,“ řekla ironicky a na vteřinku se zasmála. „Připadám ti jak zrůda, že ano?“
„Ano, ale ne kvůli tomu kdo jsi, ale pro to, co tu provádíte.“
Opět se rozplakala.
„Artur tu začal být jiný. Začal být vzteklý a nerudný. Chtěl klid od města, ale právě to ho drželo při zdravém rozumu. Žije už hrozně dlouho prostě. Asi před pěti lety mi řekl, že potřebuje lidskou krev.“
„Prosím?“
„Začaly mu na těle narůstat různě velké vředy. Byly opravdu ošklivé a bolestivé. Často se otvíraly a tekla z nich černá tekutina. Artur hrozně trpěl. Psal to té čarodějnici a ta mu poradila se koupat v krvi. Lidské krvi a tak…“
„Jste začali promyšleně zabíjet lidi. A jak to dělat lépe, než je nalákat na tebe. Nechat je pobláznit, a když to nebudou čekat, protože budou zakoukáni do těch tvých hlubokých očí, tak je zabít jak zvířata.“
Brečela a chtěla obejmout. Nemohl jsem.
„Vím, že tě to mrzí, ale neudělala si nic. Jen jsi plnila, co ti přikázal a teď jsem byl na řadě já.“
„Ne, ne! U tebe to je jiné. Tebe miluji doopravdy.“
Chvilku bylo ticho, čekala, že jí to řeknu také. Jenže já to nedokázal.
„Říkáš, že začal bláznit, že si s ním nebyla z lásky, tvrdíš, že oba byste možná byli rádi už po smrti a stejně tu pořád jste a zabíjíte. Jestli mě miluješ, skonči to a pojď se mnou do Glasgow. Neslíbím ti, že budu s tebou, jen chci, abyste skončili se zabíjením, jinak vám sem pošlu armádu policajtů.“
V jejích očích bylo všechno. Láska, strach, chuť zemřít i touha žít.
„Máš pravdu, jenže je to těžké. Pud sebezáchovy je silnější. Něco, co je v nás zakódováno. Přeci se nenechá sežrat zaživa těmi nádory a já mu musím být oporou. Nemůžu jít do Glasgow, mé místo je po jeho boku. Jsme možná jediní svého druhu a tak ho nesmím zradit.“
„Elizabeth!“ ozval se vzdálený křik. Pán domu byl opět na nohou. Normální člověk by byl buď po smrti, nebo ve velmi těžkém stavu.
„Volá tě. Co uděláš?“
„Musím jít za ním,“ vzdechla.
„A co uděláš se mnou?“
„Nechám tě přeci jít. Neublížila bych ti.“
„To už se stalo.“
„Dokážeš mi odpustit?“
„Ne, to nejde.“
Viděl jsem, jak moc jí to bolí a jak by chtěla jít se mnou, ale cosi v ní to nedovolovalo.
„Tak mě prosím ještě naposledy polib,“ řekla toužebně, a když jsem nereagoval, zopakovala: „Prosím.“
Objal jsem ji a vroucně jí políbil. Byl to dlouhý a krásný polibek. Líbal jsem nestvůru, pravou Lochnesskou příšeru. Bytost tak nádhernou a zároveň zkaženou. Pak se naše rty oddělily a ozval se opět Arturův křik. Volal svou služku zpět a ona šla. Několikrát jsme se za sebou otočili, ale po pár metrech nás pohltila mlha. Já minul několik stromů, na nichž byly pověšeny hadí přívěšky a pak jako kouzlem se mlha rozplynula a déšť ustal. U jezera Loch Ness panoval slunečný den. To bylo velmi vzácné.
Epilog
Dnes už to vše vnímám jinak. Je to už čtyřicet let, přesto mám pocit, jako bych její tvář viděl včera. Když jsem tenkrát prošel přes les s hadími přívěšky, byl jsem zničený. Honily se mi hlavou obrázky Elizabeth s Arturem, její pohled, když jsme se loučili, ale zároveň jsem si vzpomněl na spoustu těch zmizelých. Na to, jak se v jejich krvi Artur koupal, aby se zbavil vředů. Trochu jsem se styděl za svou lásku k Elizabeth.
Další měsíce jsem pátral po fextech. Hledal jsem o nich nějaké zmínky a kupodivu jsem jich několik našel. To slovo znali především ve střední Evropě, ale zmínky o zázračně odolných či stovky let žijících lidech se objevovaly po celém světě. Časem jsem začal uvažovat o tom, jaké to musí být žít tak dlouho. Člověk musí mít úplně jiný vztah k životu a k samotnému žití. Svým způsobem jsem Elizabeth pochopil a odpustil jí. Choval bych se jinak na jejím místě? Arturovi jsem však odpustit nedokázal a v duši jej nenáviděl. Jenže věřím, že říct si, tak ano, nechám se sežrat zhoubnými a bolestivými vředy, není zrovna jednoduché.
Léta běžela, já stárnul a pořád jsem žil v Glasgow. O místo novináře jsem tenkrát přišel, protože článek o Lochnessce jsem nenapsal. Ale nijak mi to nevadilo. Já našel smysl života v psaní knih. Nejúspěšnější byla právě ta o tajemném domě Smithových. Šla mi nejvíc od ruky a ve Skotsku z toho byl bestseller. Měl jsem z toho radost. Žil jsem sám a nikdy nenašel cestu k tomu, abych více s lidmi komunikoval. Raději jsem měl svůj vnitřní svět fantazie a příběhů. I takový je úděl spisovatelů.
Asi před týdnem se ve mně opět rozvířily vzpomínky na Elizabeth. Šel jsem nakoupit. Den jako každý jiný. Procházel jsem Cathedral Street, kde bylo vždy rušno, a člověk byl rád, když jí rychle prošel. Protože jsem se už stal starým mužem a musel si pomáhat holí, byl jsem tudíž pomalý. Kolem mě procházela spousta mladších a rychlejších lidí. Také jedna žena. Ale narazila do mě, až jsem se zapotácel.
„Omlouvám se,“ řekl a otočila se na mně, aby zkontrolovala, jestli jsem v pořádku.
Mé staré srdce se roztlouklo takovou rychlostí, až jsem se bál infarktu. Byla to ona a já se na chvilku zastyděl. Na mně se čas vyřádil a udělal ze mě vetchého hrbatého dědu, ona zůstala stejná. Úplně stejná. Poznala mě a z jejího pohledu jsem vyčetl údiv, lítost i stud.
„Ahoj, Elizabeth,“ řekl jsem chraptivě. „To jsem zestárl, co?“
Byla hodně překvapená. Chvilku trvalo, než dokázala mluvit.
„Tady vidíš, jak moc jsme odlišní a jak moc je to pro mě těžké… být stále mladá.“
„Já vím. Co tu děláš?“
„Žiju tady. Artur zemřel. Přestal se léčit a o pár měsíců později ho nemoc pustila ze života.“
Ten hajzl to má za sebou. Slyšel jsem rád i to, že se odhodlal už dál nikoho nezabíjet.
„Proč si mě nezkusila najít?“
„Napadlo mě to, ale…podívej se, ty jsi starý, já pořád stejná. Nezvládla bych tě vidět…umírat.“
Pohladil jsem jí po tváři. Dovolila mi to.
„Mám radost, že jsem tě viděl. Co budeš dělat dál?“
„Také jsem tě ráda viděla. Budu doufat, že mě potká to, co Artura.“
„To je hrozně…smutné a drastické.“
„To i nekonečný život. Sbohem, Martine, ať se tě zdraví drží co nejdéle,“ řekla a políbila mě na vrásčitou tvář.
„Děkuji Elizabeth, tobě také přeji…aby ses měla, co nejlépe.“
Pak se naše cesty rozešly. Ještě jsem se za ní díval, dokud nezmizela v davu, a pak šel dál. Myslel jsem na tu krátkou, ale intenzivní lásku a toužil být zase na chvilku mladý.
Psal se rok 1977 a v novinách právě vyšel článek „Anthony Shields vyfotil Lochnesskou příšeru. Dosud nejlepší fotografie!“